Řidič autobusu na Kypru

Jsem sama s dcerou v cizím městě.

Je večer, stále je vedro, hodně vlhký vzduch a neuvěřitelně fouká vítr. Všude jsou nápisy v řečtině. Není tomu rozumět. Nastupujeme do autobusu a chci jet do centra města na setkání.

Ani pořádně nevím, jestli správným směrem – snad i proto, že se zde jezdí vlevo.

Kupuji nám lístky u řidiče. Autobus se rozjíždí, vytahuji mapu, kde je označeno místo setkání a ptám se řidiče v angličtině, zda je to vůbec tím naším směrem a jak se jmenuje ta zastávka. Tedy se pokouším na to zeptat…

Čeká mě prudká reakce.

Hlasem i gesty mi dává jasně najevo, že teď se se mnou opravdu bavit nebude.

Je vzteky celý bez sebe. Z očí mu létají blesky.

Mluví asi řecky. Nerozumím, co říká, ale asi pěkné to není. Jeho emocí je naplněný celý autobus.

Jdu za jízdy ke své dceři. Celé to pozoruji. 

Daří se mi to.

Mohla bych cítit vztek, uražení možná naštvání, nevím, ale nic takového se neděje.

Mohla bych mu začít nadávat nahlas, možná jen v duchu …

Nedávno jsme byli v zoologické zahradě, určitě bych si na něco vzpomněla.

Jen to celé pozoruji jako by to byl film v kině, na který se dívám. 

Přijímám to celé, jak to je. 

Jsem v pochopení a přijetí, že má nárok na svou emoci.

Stále to pozoruji.

Nesoudím ho. Sebe také ne. Nehodnotím to.

Nenechávám se do toho vtáhnout.

Prostě se to stalo.

Neznám jeho vesmír. Setkávám se s ním poprvé. Nevím, co ho k této reakci vede. Nevím, jaký vnitřní boj svádí právě sám se sebou.

“Co se stalo, maminko?” Slyším hlas své dcery.

“Chtěla jsem se zeptat, kde máme vystoupit.” 

“A co říkal?”

“To právě úplně nevím a nejsem si jistá, že právě na tohle mi odpovídal.“

“A jedeme správným směrem?”

“To také nevím.”

“A co budeme dělat?”

“Zatím nic. Chvilku pojedeme a uvidíme.”

“Je nějakej rozčílenej, viď?”

“Taky mi to tak přijde.”

Dýchám.

“Vypadá to, že nechtěl, abych ho rušila za jízdy. Možná se tady za jízdy s řidičem mluvit nesmí …”

Po chvíli slyším, jak říkám: “Vlastně je to dobrý nápad. Chce mít klid na řízení.”

A vybavuje se mi, jak ho také často chci mít, když řídím auto a neodpovídat na více jak jednu otázku v jeden moment a jak vůbec není dobré telefonovat za volantem…

Dýchám. Jedeme, ani nevíme kam 🙂.

Dýchání je skvělá věc.

Prohlížím si to.

Najednou se to dá načíst. Je cítit, že už toho má za celý den dost. Toho vlhkého vuduchu, který se pořád tlačí do autobusu, těch turistů s těmi všemožnými dotěrnými a dokolečka podobnými otázkami…

Je večer a už chce mít svůj klid, možná se také koukat na ten fotbal.

V duchu mu přeji, ať má to, po čem touží. Ať má svůj klid.

Vybavuje se mi věta: “Kéž jsou všechny bytosti šťastny. I on.” 

Tohle není marná věta.

Reakce a změna jeho chování je téměř okamžitá. Na další zastávce se otočil dozadu k nám.

Jeho oči se smějí. Ta proměna byla obrovská. Mává na mě, ať jdu k němu.

Jdu.

Vidím v něm laskavého muže. Dědu, jak mu po kolenou posedávají vnoučata. Muže, který se laskavě dívá na svou ženu. Muže, který také vášnivě objímal jiné ženy…

Bere mi mapu z ruky a lámanou angličtinou říká, že jsme O.K. 

Jsem ráda 🙂

A slíbuje, že až přijde naše zastávka, že nám řekne.

Za 15 minut vystupujeme a ztrácíme se ve tmě večerního přístavu…

💗

Takhle nějak si představuji, že můžeme tvořit svůj život. Že takhle můžeme TVOŘIT NÁŠ SVĚT. Každý den. Neviditelně, potichu a přece vědomě a nakonec viditelně.

Můžeme.

Pěkné léto a pěkná setkávání.

                                                                                             s láskou Andrea Viola