Lenošení není hřích

Často mívám při sobě, kromě pití, sešit a tužku. V tomhle nicnedělání mě totiž napadají ty nejlepší myšlenky!

Jednoho dne jsem si přitáhla lehátko jinam. Sem. Měla jsem chuť pozorovat z mé pozorovatelny pivoňky, než ještě odkvetou.

Prohlížím si je, o kus dál levandule, čmeláci… snad jsem i opojená tou vůní, když najednou vidím, že naše třešeň má svoje první plody! Po šesti letech, co tu stojí! A hned tak velké a tmavě červené! 🍒🍒🍒 Musely tam zrát už pěkně dlouho. Nebýt lenošení, nevím o tom.

Jsem nezkušená a tak trochu líná pěstitelka. Ani moc nezelávám, nechávám to na nebi. Zalévám jen truhlíky s květinami a s bylinkami a občas se jim omlouvám, že jsem to zase neudělala dříve …

Jediné, co dělám poctivě, že tu naší zahradu láskuji. A nejen tu naší. Zdravím se s ní každý den, jsem vděčná, že tu je, že já tu můžu být, že můžu chodit ranní rosou, lehat si do trávy a každý den, když ještě všichni spí, tu cvičit.

Tahle třešeň tu stojí už 6 let a pořád nic. Každý rok jsem kolem ní chodila a říkala: “Tak kdy už?”

A letos poprvé jsem šla na jaře kolem ní, dotýkám se jejího kmenu s myšlenkou:
“Dobře, když nechceš, tak nemusíš. Jak budeš chtít ty. Dělej, jak potřebuješ. I tak jsem ráda, že tu jsi. Jsi krásná i tak, bez třešní, na které čekám.”
A ona se do toho zrovna letos dala…

Odnáším si z toho, kromě těch třešní 🍒🍒🍒, že všechno má svůj čas, i ta třešeň. Netlačit na nic. Mít svobodu a dávat jí i druhým je projevem lásky, která může mít plody.

Nechat a dovolit, aby se ty hezké dobré věci prostě mohly stát… a ono se to dříve nebo později stane.
Jako s tou třešní.

A nebýt lenošení, snad bych na ty třešně ani nepřišla. Úplně jsem to očekávání vypustila…

krásné dny,
s láskou Andrea Viola