Být zamilovaný je ostuda?

Ty lásky, ty vztahy…

Jedno z nejčastejších témat, které se svými klienty řeším.

Dnes příběh z jednoho všedního dne s dětmi.

Je už dávno po prázdninách a školní rok se už zabydlel v denním rytmu.

Děti se vrátily do školy, holkám narostly vlasy, klukům svaly.

Vyrostly všechny děti. Mohly spát, kolik chtěly, hodně jíst, dovádět, tolik NEMYSLET a tím dát šanci tělu, aby vyrostlo. Kdy jindy 🙂 Prázdniny jsou na to ideální. 

Červnové lásky často do září nezmizely 💗.

Jedeme ze školy. V autě sedí tři holčičky, mladší dcera a dvě další spolužačky. Vysazuji je na hřišti a jdu nakoupit jídlo :-). Dáváme si sraz za 15 minut. Po půl hodině přijdou uřícené a celé rozčílené, mluví nahlas jedna přes druhou…

“Co se stalo?”

“Mami, promiň, ale jedný holčičce se stalo něco strašnýho a my jsme jí musely pomoct.”

Zapínám svůj mateřský radar: neslyším žádný dětský zoufalý pláč ani křik, ani jiné vzrušené hlasy, ani zvuk sanitky, a tak jsem docela klidná.

“A co se jí stalo?“

“Zamilovala se do jednoho kluka!!!” (Začíná mě to hodně zajímat).

Mluví nahlas, skáčou si do řeči…

“Řekla to svý nejlepší kámošce a ona mu to vykecala!

A teď tam dost brečí!

Tak jsme jí utěšovaly. A vůbec teď s nikým nechce mluvit…”

“Nechcete zmrzlinu?” Ptám se, když vidím, jak jsou toho celé červené. 

Kývají, že ano a sedneme si na dřevěné lavice na tom našem malém náměstí. 

“A proč si myslíte, že vlastně tolik pláče?”

“Protože mu to chtěla říct sama!” Prohlásí moje dcera. Srdce mi plesá radostí z jejího prohlášení. 

Ovládnu se a nekomentuji to. S napětím poslouchám, co se dozvím dále.

“Tak dobře. On už to ví. To se nezmění. Proč si tedy myslíte, že pořád tolik pláče?”

“Protože jí zradila její nejlepší kamarádka.”

“Hmmm”, přitakám.

“Myslíte si, že by mohla být ještě z něčeho smutná?”

“Protože to se neříká!”

“Protože to je trapný!”

„Protože jí nebude chtít.“

“Teď se jí budou všichni smát!”

Bum!

Být zamilovaný je ostuda! To se neříká! Láskou se můžeme ztrapnit!

Odkud se to v těch našich dětech bere? Jak na to takhle přišli?

Jak my to s tou láskou jenom máme?

Vlastně se ani moc nedivím …

Nejúčiněji vychováváme děti svým vlastním příkladem. Naše programy a přesvědčení děti pak kopírují. Opisují to od nás rodičů dokonale. Jsme jejich první ideály.

Žijeme dnes v hmotném přebytku, zavaleni věcmi, ale v lásce často trpíme podvýživou. 

V terapiích se s tím potkáváme často. Podvýživa z dětství se do dospělosti často nenasytí.

S LÁSKOU SE OBCHODUJE UŽ ODMALIČKA.

Kdo tohle neslyšel?

♥ Když budeš hodná/hodný, koupím ti, dám ti, někam tě vezmu. Ne JEN TAK, ale ZA NĚCO.

♥ Když nebudeš poslouchat, dobře se chovat, nebudeš se dobře učit, tak…

A pak ještě vyznání a pochvaly nás velkých rodičů:

♥ On je tak hodný, hrál si sám, celé odpoledne jsem o něm nevěděla!

♥ Celou noc spí, je tak hodná.

♥ A skoro vůbec se nevzteká. Mám opravdu tak šikovné a hodné dítě!

♥ A tak jsme hodní, abychom byli vůbec milovatelní a přijatelní a žijeme s tím, že si lásku musíme zasloužit. 

♥ A taky jsme to slýchávali. Jen to kopírujeme často dál, než nám to dojde.

♥ Asi málokdo slyšel: mám tě ráda takového, jaký jsi, dokonce i když zlobíš.

A tak rosteme a vyrosteme a jako velcí si často žijeme s programy:

🙈Láska bolí.

🙈Jen když jsem hodná/hodný, mají mě rádi.

🙈Nestojím za to, aby mě měli druzí rádi.

🙈Stejně mě vždycky každý opustí.

🙈Každý můj vztah stejně vždycky dopadne špatně.

🙈Musím si držet druhé od těla, jinak to bolí.

🙈Lásku musím skrývat.

🙈 Čím více druhého miluji, tím dříve mě opustí. 

🙈Je normální, že mě druzí opouští.

A jiné a jiné… 

S takovými programy je ve vztazích opravdu těžko.

A pak tu máme ještě PODVOJNÉ ÚČETNICTVÍ v lásce: má dáti/dal.

Dávám trošku a čekám, co se mi vrátí. Druhý dá také trochu a také čeká, co se vrátí jemu. Tak dám trochu málo víc a zase čekám … Nevrací se mi to?

Znejistíme a raději se stáhneme. Strach z odmítnutí. Strach, abych se neztrapnil. Přitom ten první to myslel celou dobu vážně a ten druhý také. Všechno to očekávání a vyčkávání ničí to celé kouzlo. Tolik se bojíme odmítnutí a nakonec i té lásky. A také zranění. Už jich bylo dost!

Jsme žebráky a lakomci v lásce současně. 

Jsme zvyklí hrát hry a skrývat. Svoje tváře pod mejkapy, přebytky i nedostatky pod oblečení. A city? No tak to se už vůbec neukazuje! To by mohlo bolet.

Potřebujeme lásku ničím nepodmíněnou stejně jako to mateřské mléko, když přijdeme na svět.

💗 Všichni jsme LÁSKOU, je naší podstatou. Když JSME LÁSKOU VĚDOMĚ a žijeme jí, když jsme v kontaktu se sebou, se svou nejlepší kamarádkou/kamarádem, nemůžeme se cítit ani sami, ani se ztrapnit. Prostě milujeme. A kdo bude chtít, přidá se k nám a vykoupe se s námi. Sdílením lásky nic neztrácíme. Naopak. 

Stejně jako květiny, když voní. Vydávají vůni a nemají obavy, že toho bude moc a že to bude trapné a že by z toho mohl třeba někdo omdlít.

💗 Zamilovat se a milovat je dárek pro oba – pro toho, kdo je zamilovaný a miluje, tak i pro toho, kdo je milován a kdo tu emoci v druhém vyvolal.

💗 Můžeme být za to vděční. Za to, že se to vůbec děje a že to můžeme prožívat. Za to, že nám někdo projevuje náklonnost a lásku, protože ten druhý nemá vůbec žádnou povinnost nás mít rád, milovat nás nebo projevovat nám jakoukoli náklonnost. Je to vlastně dar i zázrak zároveň.

Můžeme se tím nechat naplnit i uchvátit. Je to na nás.

💗 Věřím v to, že kolik lásky rozdáme, tolik nám jí zůstane a také v to, že vděčnost otevírá brány ke všem hojnostem života.

Měly jsme pěkné odpoledne. Navlékaly jsme korálky a povídaly si o klukách.

Holčičky odchází domů a jedna říká: vlastně se má, že je zamilovaná.

Taky bych také chtěla být zamilovaná.

Krásné dny 🌟

… v zamilovanosti do všeho, co pro nás život má

s láskou Andrea Viola

                                                                                                                💗