Náhody neexistují
Je zima a tma a je to už rok. Jedu domů z tancování a v hlavě mi doznívají kubánské rytmy. Jsem unavená po celém dni a týdnu. Těším se domů, na večeři, na nohy nahoře, na teplou deku a objetí svých dcer a tajně doufám, že holky umyly aspoň nádobí po večeři a že se nebudu brodit předsíní plnou věcí…
Usmívám se a říkám si, že by to mohlo vyjít…
Odemykám dveře a mladší dcera ke mně vybíhá s kočkou v ruce a z hlasu je poznat, že to dneska večer nevyjde, jak jsem si myslela…
“Maminko, maminko, něco s ní je, musíme k veterináři!”
“Podívej, má tady krev, asi se poprala…”
Ufff!
“A nemohla bych jí pomoci já? “
“Maminko, musíme tam jet!”
Znám už tohle. Není to poprvé… Jakmile mladší dcera začne tímto tónem a je v těchto energiích, vím že je NĚCO VÍCE ZA TÍM VŠÍM, že to nedohlédnu a že jediné, co můžu udělat, je to následovat.
Ach jo! Tak pojedeme na veterinu. Radost teda nemám. Manžel je někde na druhém konci světa, takže musím jet já. Hluboko uvnitř sebe však cítím, že stejně MÁM jet já.
Únava mě ale od tohoto pocitu rychle odvede.
Rychle si to musím v sobě přeskládat a přijmout … únavu, hlad, představu pohody a taky parádní vztek, který se začíná hlásit o slovo.
Vyrážíme všechny tři. Po chvíli musím zastavit u krajnice na kraji lesa a jít se vykřičet.
“Mami, co to děláš a proč jsi šla ven?”
“Musela jsem se vykřičet a pustit to ven. Přece vám tu nebudu křičet v autě.”
“No to jo, to je dobře, to bychom mohly ohluchnout.”
Tak se ještě zasmějeme.
Přijíždíme na veterinu asi v 10 hodin večer. Je tam lehká panika. Doktoři tam pobíhají. Po půl hodině nám řeknou, že nás nemůžou vzít, protože tam mají komplikovaný psí porod.
Dávají nám adresu jiné pohotovosti, ať si tam zavoláme. Je to na druhém konci Prahy.
Chce se mi znovu křičet, hodně! Ale teď není kde.
Slibuji sama sobě, že to udělám, jak jen to bude možné. To mě uklidnilo.
Jedeme noční Prahou a dcery mi říkají, že jsem hodná. Jsem 🙂
Kočka je klidná a já si říkám, co tohle všechno má znamenat.
Přijíždíme na veterinu. Vjíždíme do dvora a přijde nás přivítat sestřička. Cítím, že je všechno v dokonalém pořádku a vím, že se bude něco důležitého dít.
Před námi je jeden chlupatý pacient. Sestřička začne povídat jako bychom se znaly celou věčnost. Je samoživitelkou, mívá deprese, má starosti s očkováním mladšího ročního syna. Starší syn je hyperaktivní. Povídáme si o Australských květových esencích – jak by to mohlo ošetřit její momentální neutěšený stav v depresích jako 1.pomoc, o homeopatikách a květových esencích na očkování. Že je možné očkování odmítnout a jak. A že je možné se úplně vyhnout klasickému chemickému očkování a “očkovat” se homeopatiky jako profylaxe.
Děti drží kočku, usmívají se, my si povídáme a já cítím, že správněji jsme dneska večer být ASI nemohly. Paní je dojatá, že když nic, tak má alespoň naději. Říká, že se úplně uklidnila. Druhý den zavolala a objednala se. Ale to zdaleka není všechno.
Přicházíme na řadu, do ordinace. Vidím veterináře a cítím, že to hlavní teprve přijde.
Díváme se do očí a vím, že se nevidíme poprvé. Je to setkání na úrovni duší. V jednom okamžiku se mi zobrazují VŠECHNY TY ŽIVOTY, kdy jsme se už potkali, kolik tam bylo trápení, lásky, závazků, slibů…
Stále se díváme do očí a skrze oční kontakt pozoruji, jak se začínají měnit energie kolem jeho hlavy a trupu. Vnímám jeho vnitřní souhlas k tomu všemu. Je to jako když se rozpouští mříž. Prostor kolem jeho těla se prosvětluje.
Jsme v kvantovém poli. Pozoruji proces, jak se uvolňují energie. Je tak zřetelné, jak se jeho výraz očí mění.
Dcery podávají kočku.
Lékař skloní hlavu ke kočičí pacientce. Dotýká se jí a provádí jí něco mězi vyšetřením, masáží a akupresurou. Nevím, jak to celé dlouho trvá, ale 10 minut to být mohlo.
Proces uvolňování struktur stále trvá.
Vetetinář nám podává kočku a říká: “Myslím, že je v pořádku.”
Také si to tak nějak myslím 🙂
“Ale pro jistotu bych jí něco píchnul.”
“A nešlo by to bez injekce?“
“Tak dobře, odsypu vám tady nějaké léky a ty jí dejte, kdyby měla bolesti. Jinak na ní nic nevidím. Dneska jí nechte v teple.”
“Dobře. Děkujeme.”
Jeho oči jsou úplně jiné než předtím.
Pociťuji hojivý klid.
Loučíme se.
“Můžu vás obejmout?”
„Ano.“
…
“Něco bych vám chtěl říct, ale nevím co. Vůbec tomu nerozumím. Chce se mi říct, že jsem něco jako šťastný… vůbec nejsem zvyklý takové věci říkat.. jsem unavený jako bych skládal uhlí, ale uvnitř mám takový zvláštní klid. Někdy se mi o něm zdává těsně před probuzením.”
“Sestřičko, musím si jít aspoň na půl hodiny lehnout! Snad nikdo teď nepřijde. Kdyžtak ať počká v čekárně.”
Existuje něco jako vesmírná seznamka. Duše vysílá přání a jiná duše je připravená. Vesmír vše dokonale organizuje. Další setkání na úrovni duší, které bylo zřejmě podle plánu a dohod, které jsme si jako duše daly, že se znovu potkáme a celé to necháme rozpustit do volnosti, do svobody, do lásky, do přijetí. Vesmír je dokonalý – v božském načasování to protne.
Jsme doma. Je skoro jedna hodina ráno.
Dcery jsou spokojené a jdou spát. Kočka mizí v břízkách naproti domu. Zdá se, že netouží po žádném teple domova, ani po pilulkách. A já si konečně dávám nohy nahoru a už se mi nechce ani křičet a pro tuto chvíli ani spát.
Dívám se na nebe a tečou mi samovolně slzy. Zaplavuje mě láska a vděčnost, že MŮŽU BÝT VĚDOMĚ SOUČÁSTÍ TOHO VŠEHO, být zamilovaná do života a MÍT SVŮJ RÁJ NA ZEMI UŽ TEĎ a sdílet ho dále, s vámi.
Je dostupný pro všechny.
Na úrovni duše jsem k tomu všemu určitě dala souhlas.
“Dovoluji sám/sama sobě jít v souladu s plánem své duše.
Dovoluji si s lehkostí plout na řece života s vědomím, že že TO NEŘÍDÍM, ale že mohu svobodně TVOŘIT.
Vím, jaké to je žít svůj každodenní život v božském načasování.
Dovoluji si žít svoje Nebe na Zemi už TEĎ.”
s láskou Andrea Viola 💗
Pondělní společné meditace
https://youtu.be/RMCppqzhYk0 Milí přátelé, zvu vás k pravidelnému setkávání v meditaci každé pondělí…
Naše úplně nová doba
https://www.facebook.com/andreaviola.cz/videos/298632247778985/ Milí přátelé, milí posluchači a fanoušci, vítejte u druhého videa. Jsme…
Věčné transformace
https://youtu.be/8Ns1y8LLhVI Srdečně vás vítám u prvního videa na téma "Věčné transformace" Ach…
