Někdy je člověk v životě v takové kaši, že se buď zblázní, anebo udělá něco tak bláznivého, co mu dovolí to celé překročit a najít cestu z té bryndy ven. 

Skoro před třemi lety jsem se dostala do pěkné kaše.

Když jsem sama sebe viděla v zrcadle, nepoznávala jsem se. Nechuť dívat se na sebe byla veliká.

Řekla jsem si: „Holka, máš průšvih a pořádnej!“ No, ale jak z toho ven? Rozum nevěděl. A nevěděl už dlouho.

„Bože, ty bys věděl? Prosím, pomoz mi.“

Úplně normálně jsem se přestarala o své milované nejbližší.

Přehnala jsem to. Tak moc jsem se z lásky starala, až se to stalo jedinou a nejdůležitější náplní mého života. Úplně jsem zapomněla, že bych mohla dělat také něco jiného.

Zapomněla jsem si dávat otázky: „Co bys chtěla? Co bys ráda dělala? Co máš ráda?“

Párkrát jsem si dala tuto otázku, a dokonce znala i odpověď, ale vždy dostalo přednost naplňování potřeb především DĚTÍ a také manžela. To „moje“ přece počká! To vlastně není ani tak důležité!

„Nebuď sobec, matko!“ ozývalo se ve mně.

Fenomén dnešní doby: kult dítěte – děti na prvním místě. Hlavně ať jsou šťastné, veselé, vzdělané, mají dost kroužků a vyžití. Dobrou a vyváženou stravu téměř za každou cenu. Ať se nenudí a mají vše, co dnešní doba nabízí, možná ještě dříve, než si samy o to řeknou a budou to chtít… 

Vážně tohle je ta správná cesta?

Ale co my, ženy – mámy, manželky? Kde začíná a končí sobectví a tolik skloňovaná sebeláska bez podmínek?

Já je měla snad všechny. A byla jsem ve své depresi namočená až po uši. A ne zrovna krátký čas. Začalo to plíživě. Postupně jsem hledala cestu, jak z té šílené deprese ven. Obtěžovala nejen mě, ale i mé okolí. Byla jsem už zoufalá.

Vyzkoušela jsem ledacos – od ezoterických metod až po ty vědecké. A měla pocit, že nic nezabírá. Někteří již nade mnou lámali hůl.

Dnes vidím, že nic nebylo marné. Na své cestě za uzdravením jsem se hodně naučila. Marné nebylo nic. Vlastně všechno, co se v mém životě dělo, byly malé krůčky k tomu, abych dnes žila život, o jakém se mi dříve ani nesnilo.

Ale postupně…

Byla jsem tak hluboce zajetá ve svých kolejích, že už jsem neviděla na obzor a pomalu už nevěřila, že někdy zase vyjde slunce.

A pak se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Jsem vděčná za ten impulz ke změně, který jsem nepřehlédla a sama sobě děkuji za tu ODVAHU, kterou jsem v sobě našla. 

V hloubi duše jsem totiž věděla, že TO musím udělat.

Na Bali začala nová etapa mého života a pokračuje dále… 

Pro mě to bylo na Bali. Pro vás to může být úplně někde jinde. Jde jen o to dovolit si nestát na místě a dovolit si, aby se ty nejlepší změny ve vašem životě mohly začít dít.

Můj život je teď úplně jiný. Nový, barevnější a o dost hezčí, než jsem si kdy vůbec dokázala představit!

Stále jsem ji hledala okolo sebe… a našla ji v sobě. Mám ji stále při sobě. Ať jsem kdekoli.

Pro to své pochopení a setkání s LÁSKOU tak, abych na ni uviděla, jsem potřebovala odjet. DALEKO. Abych získala nadhled nad svým životem. Pomohlo mi také to totálně jiné prostředí, žití a přemýšlení, než jaké máme tady doma v Čechách. A také setkání s lidmi, kteří tam tenkrát byli. 

Jedno vám ale napsat musím. Má to jedno „úskalí“. To byste, myslím, měly vědět na začátku. Mně to nikdo před tím neřekl…

Jak se jednou vydáte na cestu k sobě, spojíte se znovu se sebou, se svou podstatou, začnete cítit svoji duši, už nebude cesty zpět, váš život už nebude jako dřív… a lidi kolem vás už také nebudou jako dřív, protože vy se začnete měnit a tím i svět kolem vás.

Začnete si jít svou vlastní cestou a na té cestě potkávat nové lidi a prožívat úplně nové zkušenosti… a někteří lidé vám přirozeně ze života začnou mizet – i ti, o kterých jste si mysleli, že tam mají své stálé místo… ale za pocit vnitřního štěstí a klidu to stojí. Tedy mně ano. Věřím, že i vám.

Napadlo vás někdy, že byste mohla někam odjet? Sama? Bez dětí a bez manžela? A ještě bez pocitu viny? A naopak s pocitem, že si to zasloužíte jen tak? 

Tu otázku dávám z vlastní zkušenosti. Mě mnoho let ani nenapadlo, že bych vůbec někam mohla sama jet…

Nemusíte jet hned na druhý konec světa, aby se začaly dít ty krásné změny ve vašem životě.

Svět je opravdu velký. A Česká republika také! Kolik je tu krásných míst. Míst, kam se dá odjet, je opravdu hodně. A pro začátek třeba i jen na tři dny. Důležité je vzít jen ten kufr a jet.

Jet někam na dovolenou a sama? Že vás to před tím ani napadlo? „A bez dětí? Bez manžela? Prosím? Děláte si ze mě legraci? Jak bych mohla?“ Máte pochybnosti a výčitky, že to děti s vaším mužem doma bez vás nezvládnou?

Říkáte si, že si nemůžete dovolit odjet, protože vaše místo je jen a jen doma, protože váš muž přece vydělává a vy málo, nebo fyzicky vůbec, protože jste na mateřské či rodičovské dovolené, a tudíž nemáte nárok? Bojíte se svému muži říct, že byste ráda někam jela? 

Pak je nejvyšší čas opravdu přemýšlet o tom, jestli právě teď není ten pravý čas odjet.

Co myslíte, bylo by to možné? Zabalit si tašku, udělat si svačinu, jako ji děláte pro druhé, nebo si jen vzít láhev vody a odjet, aniž byste doma po sobě zanechala naklizeno a uvařeno na celou tu dobu, co tu nebudete?

Pohádka? Ne.

Pro mě to je to ono. Také výlety s kamarádkou. A také se svou rodinou.

Šla jsem po své cestě klikatě a hluboce ponořená do všeho. Byla to moje cesta a systémy přesvědčení, které jsem tenkrát žila. To oni mi bránily jít rychleji. Naštěstí dneska vím, že to není potřeba, pokud se nerozhodneme jít cestou takové bolesti a tak dlouho. 

Prošla jsem tu cestu pro sebe a i pro vás pro ostatní. Dnes se o své zkušenosti dělím s ostatními ženami při terapiích a v ženských skupinách (s muži také) a pomáhám jim, jak najít zkratku z jejich životní pasti ven, aniž by byli/y ochuzeni/é o prožitky poznání, které je dovedou k sobě samotným.