Vysvědčení. O čem to vlastně svědčí?

Dvakrát do roka se ve školách rozdává vysvědčení. Pro někoho velká nervozita, co se na bílém papíře objeví za čísla. Někdy se bojí více rodiče, někdy děti a někdy všichni..

O čem vůbec takové vysvědčení svědčí? Minimálně o tom, že uběhlo dalších pět měsíců školního života. Také čísly vyjádřené hodnocení toho, jak se dařilo společné dílo a spolupráce mezi dětmi, rodiči a učiteli.

Ano, společné dílo. Sice na jednom listu vyplněné jen jméno žáka, ale výsledky práce celého týmu. Zpráva o tom, jak se školákovi dařilo seznamování se s něčím úplně novým v jeho životě. Také vizitka dopělého učitele, jak moc se mu podařilo žáka pro tu novou věc v jeho životě nadchnout a jak mu ji vysvětlit.

Pět měsíců společné práce!

Všichni dobře víme, že těch pět školních měsíců je naplněných po okraj a všemi odpracovaný.

Vždy říkám dcerám, že dělat chyby nevadí, že je to jen způsob, jak poznávají svět. Že škola je od toho, aby se tam učily a dozvídaly se nové věci, ne proto, aby tam chodily a vše již dopředu uměly. Že známky jsou jen způsob vyjádření, jak se toto prozkoumávání se seznamování se světem daří.

I to známkování je jen popisné, je to jen nástroj hodnocení pro učitele, aby mohl žákům vyjádřit, jak se z jeho pohledu práce žákům daří.

Nic míň, nic víc. My si to doma překládáme takto:

1. = výborně – prostě výborné, skvělá práce
2. = chvalitebně – tedy chvály hodné
3. = dobře – tedy dobré
4. = dostatečně, vedeš si statečně a ještě je co se učit a na čem pracovat
5. = nedostatečně – prostě je potřeba se na to pořádně podívat, takhle to nestačí

Často opakuji dětem a postupem času čím dále méně, že jsou to jen známky a nálepky a že nemají nic společného s tím, jaké naše dcery doopravdy jsou jako lidi, bytosti.

My VYSVĚDČENÍ slavíme pokaždé, ať je tam, co je tam. Každé pololetí se těšíme na ořechové nebo švestkové lívance, ty umí u nás za rohem na zámku skvěle.

Vždy JE CO slavit a my TO slavíme! TU společnou práci: mít skoro vždy nachystané pomůcky – ořezáno a v penále, mít vůbec čím psát, napsané a vyplněné úkoly, čtenářské deníky, napsané referáty, účast na rodičáku … všechny ty přípravy na besídky, dárečky, narozeniny, divácká účast rodičů … těch svačin a pokusů o včasné ranní příchody! Také tu vůli a čas k plnění všech těch domácích úkolů na cestě v poznávání světa a učení se nových věcí.

Určitě si řekneme, že to byla dobrá práce.

Před pár dny jsem si vzpomněla na jednu holčičku. Třeťačka.

Kdysi jí vyzvedla babička. Přivítaly se a po chvíli se babička ptá:

„Tak jak bylo ve škole? Co matika? A co čeština?“

„Čeština 3, matika 5.“

„A co jsi tam měla špatně? Vždyť jste se o víkendu tolik učily s mamkou i taťkou?!“

„V češtině jsem to měla docela celé dobře, ale paní učitelka to nemohla po mě přečíst a v matice jsem to měla také skoro dobře, jen jsem si spletla plus a mínus a celé jsem to sčítala…“

„Tak pojď, půjdeme domů, udělám ti svačinku a koukneme se spolu na to…“

„Babičko, mohly bychom se o tom už přestat bavit!? Prosím! Nechci si tím kazit celé dětstvíčko!“

:-))))))

Krásná odpověď. Holčička mě pobavila i poučila.

Věřím, že si malá slečna bude podobně užívat i celý svůj živůtek.

I Vám krásný život, živůtek. Celý celičký 🙂

s láskou Andrea Viola