Výlet do Sedmého Nebe

Za chvilku Julinka seděla se svojí Andělkou na nebeské římse, pohupovaly nohama sem a tam a mlčely. Normálně by už měla Julinka hlad, ale tady ve Vesmíru se věci děly opravdu nějak jinak.

„Myslíš na jídlo, viď?“

„Myslím.“

„Ale tady to není třeba.“

Už zase ví, na co myslím, proběhlo Julince hlavou.

„Tak se nerozčiluj! Jen to přijmi. Vím prostě o tobě všechno. Můžeš mi důvěřovat. Jsem anděl.“

„Vždyť já si už zvykám!“ Julinka pohupovala nohama, nechávala se unášet na vlně krásného setkání s Ronem a vším, co slyšela a viděla… Najednou jí v mysli vytanula vzpomínka na babičku. Opustila je už před dvěma roky. Kde asi tak je?

Kordélie se na ni podívala a řekla: „A víš co, vezmu tě ještě na jeden výlet!“

Julinka už se ničemu nepodivovala a bylo jí jasné, že Andělka ví, že myslela na svoji babičku. 

„Tak nasedej, vyrážíme!“ zavelela k odletu Andělka Kordélie. Julinka se s radostí a tentokrát už zkušeněji uvelebila mezi pár andělských křídel. Zabořila do nich svůj malý nosík, kterému maminka láskyplně říkává knoflíček, a hlava se jí zatočila vůní, která se linula z andělských peříček. Tak sladká, opojná a dobře známá, až z toho usnula. Nevím, jak dlouho letěly, protože vznášet se mezi mraky na křídlech anděla je tak nádherné, že vám to bere dech a z hlavy vyžene všechny myšlenky a přejete si, aby to tak trvalo pořád.

Z andělského snění Julinku vytrhl úplně nový pocit: vítr kolem uší, malé zatočení do osmičky, chvíli hlavou dolů a pak nahoru, rozcuchané vlasy, které překryly celý její obličej tak, že neviděla vůbec nic kolem sebe… a hup!

Kordélie teda má ale smysl pro humor! Vždyť dobře věděla, že spím, brblala si v duchu.

„Krásné probuzení, Julinko!“ Z měkkého laskavého pohledu vylétávaly rošťácké jiskřičky.

„Kde to jsme, Andělko?“ 

„V Sedmém Nebi. Tedy před jeho bránou. Chtěla ses přeci setkat se svojí babičkou? Je to tak?“

„Aaano,“ zakoktala Julinka. „A to je možné?“ Andělka jen mrkla na znamení souhlasu. 

„Ještě, než se s tvojí babičkou setkáme, musím tě vzít sem, do Sedmého Nebe.“

Před nimi se třpytila obrovská brána, která se koupala v nadýchaných mracích.

Kordélie jemně položila svoji levou ruku na místo, kde je srdce, poklonila se, a brána se pomalinku rozevřela. Julinka měla pocit, že slyší hudbu, jemnou, sotva slyšitelnou. Jako když slabý letní déšť klouže po střechách, aby přinesl osvěžení po horkém dni a přitom úplně nesmyl stopy letního tepla. Zvuky trianglu šimraly u srdce a dávaly jiskru celé melodii.

Julinka i Kordélie prošly branou a pomalu pluly modrobílým světem. 

Opravdu jen v e l m i p o m a l u. Tento třpytivý svět Julinku úplně očaroval. 

Andělka ještě více zpomalila a podívala se na ni: „Vítej v Sedmém Nebi! Tady bydlí láska a …“ a nedořekla to, protože Julinku uchvátily MRAKY! 

„Páni! Takové úžasné prolézačky!“ vypískla úžasem.  Dalo se na nich houpat a taky je přeskakovat. Vypadaly jako pěna do koupele. Některé byly měkké a trochu pérovací jako trampolína a jiné tužší jako houbičky do vany.  

Abyste prošli dál, museli jste mraky buď obejít, překročit nebo podlézt. A některými se dalo projít skrz! Byly i takové, na které se dalo položit a někam se nechat dovézt. Stačilo si pomyslet, a tím jste se domluvili s mrakem na cíli vaší cesty. Rozdíl mezi mrakem, na který se dalo lehnout a někam dojet, a tím, který to neunesl, byl neviditelný. To chtělo zkušenost nacítění – což není nic jiného, než že se na chvíli naladíte na ten mrak, jako byste se sami tím mrakem na chvíli stali, a pak už víte, jak to s ním je. Není to nic těžkého, chce to jen trénink. Lidi na Zemi se nad tím zatím podivují, ale tady v Sedmém Nebi to umí každý.

Julinka dováděla v mracích a užívala si nebeské prolézačky. Najednou se zastavila, jako by procitla, protože si nebyla jistá, jestli je to celé pravda, nebo se jí to jen zdá. Štípla se do tváří. „Auuu,“ vyjekla.  ‚Takže nezdá! Supeeer!‘ pomyslela si. Už teď se těšila, že vše bude vyprávět kamarádkám. A jasně, klukům taky! Prostě všem to bude vyprávět, až se vrátí domů, tam dolů, kde je teď její maminka a tatínek.

Kolem Julinky se rozprostíral zvláštní a moc přitažlivý krásný svět. Tváře měla červené a tep ještě zrychlený od dovádění v mracích. Do teď byla zaujatá jenom sama sebou. Ale co to? Jak se tak začala rozhlížet, začala vnímat, že svět kolem ní je plný malých postaviček, takových košiláčků. Postavičky byly velké asi tak jako ona. Že by si jich dříve nevšimla? To tu byly celou dobu, nebo přišly až teď? ptala se Julinka sama sebe.

„Andělko, kde jsi?“ volala.

„Tadyyy!“ vyjekla vysokým hlasem, aby Julinku trochu poškádlila.

 

Julinka nadskočila, ale i tak se na Andělku hezky usmála. Oči jí zářily. Možná štěstím, že má tak úžasnou kamarádku, možná tím, jak se jí ten modrobílý svět odrážel v očích. Kdo ví.

Její pohled se přenesl na postavičky, kterých všude bylo dost a dost. Takoví malí košiláčkové! Všichni měli na sobě něco, co připomínalo košilky. I když vypadaly na první dojem stejně, každá byla jiná: kratší, delší, s různými rozparky, kanýrky, mašlemi a knoflíky…

‚Nikdy bych nevěřila, že bílá barva může mít odstíny. U nás ve škole při výtvarce máme jen jednu tubu s bílou barvou a vždy je první prázdná. To bych jich potřebovala, kdybych chtěla namalovat obraz toho, co teď vidím!‘ napadlo Julinku.

Nejzajímavější ze všeho byly tváře košiláčků. Někteří vypadali jako miminka. Hodně z nich mělo tváře jako děti od Julinky ze školy. ‚Ze všeho nejvíce se mi líbí ty staré tváře. Je v nich něha a takový hezký klid,‘ běželo Julince hlavou. Nejzajímavější byly pro Julinku košiláčci s bílými vousy. Někteří si vousy dokonce splétali do copánků. ‚Copánek ve špičce vousů jsem teda nikdy neviděla,‘ říkala si.

 A co teprve jejich účesy! Kudrnatá číra, vrabčí hnízda, drdůlky nebo vlasy dlouhé až po pás. U některých košiláčků bylo těžké rozeznat, jestli jsou to kluci nebo holky. A někteří měli ve vlasech květiny. A všem se vlasy třpytily! Jako by jim z nich vylétával stříbrný a zlatý prach a jiskry a to se vznášelo nad jejich hlavami. „To je podívaná, to si musím doma namalovat,“ řekla si polohlasně Julinka.

I když vypadali všichni dost podobně, bylo na první pohled znát, že stejní vůbec nejsou. Každý byl naprosto jedinečný a výjimečný. A ještě něco na nich bylo zvláštní! Jako by jim pod těmi košilkami zářily diamanty nebo krystaly těch nejkrásnějších barev. „Páááni! Taková přehlídka barevných světel! Nikdy jsem nic takového neviděla!“ vykřikla nahlas.

A něco tady úplně chybělo - hodiny! Nikdo nikam nepospíchal. Na vše, co kdo chtěl udělat, říct anebo prožít, měl času, kolik chtěl. Tady prostě místo pro hodiny nebylo! Nebylo by je stejně kam pověsit. Nebyly tu žádné zdi. Když se Julinka rozhlédla, neviděla žádný konec. A stejné to bylo i se začátkem. Nic takového neexistovalo. Vše se tak krásně propojovalo a rozvíjelo do nekonečných rozměrů a nápadů. A nic se neopakovalo stejně.

Čím dál více se jí v tom modrobílém světě líbilo! Košiláčkové byli k vidění všude. Mnoho jich odpočívalo v houpacích sítích, další polehávali na obláčcích – sami nebo ve dvou, někteří na sametových nebo plyšových dekách. Někteří poskakovali a někteří tančili. Jůůů! To bylo pokoukání.  

A jak tak tím modrobílým světem s Andělkou pluly, zaujala Julinku jedna dvojice z houpací sítě. Houpali se naproti sobě, pořád si tak hezky koukali do očí, pak oči sklopili, zalistovali v knize, něco si tam zapisovali a moc krásně se na sebe usmívali. Vypadalo to, že se moc dobře znají. Najednou jeden vstal, pomohl i druhému ze sítě a dlouze se objímali. Vypadalo to jako velké loučení. Pak oba ruku v ruce odešli k místu, kde v řadě za sebou stáli další košiláčci. Někteří po dvou i po třech, někteří po jednom.  Vypadala to jako fronta v samoobsluze. Většina jich stála v tichosti a pěkném klidu. Sem tam nějaká duše poskakovala, zpívala si anebo dokonce předbíhala! Jako třeba tahle!