Rozverná duše hopsala, bílé kanýrky na její sněhobílé košilce jen nadskakovaly. Něco si prozpěvovala. Občas o někoho trochu zavadila, někdy na znamení pozdravu a někdy jen proto, že ztratila rovnováhu. Hop hop, hop. Skotačit mezi mraky bývá někdy svízel. Uklouzneš, propadneš mezi mraky, žádná parádní jízda po nebeské skluzavce, a spadneš, ani nevíš kam, a pak s tím máš hodně let na Zemi co dělat!

„Přeci jen je třeba trochu dávat pozor!‘ řekla si Rozverná duše a dále si prozpěvovala: „Já už chci jít dolů, já už chci být na Zemi, já už chci být člověkem. Já už se tu nudííím!“ Duše čekající v klidu v řadě se jen usmívaly. Rozverná duše začala úplně normálně předbíhat. Nikomu to nevadilo! Chtěla místo, tak jí ho všichni dělali. Poskakovala, smála se a už už se blížila k nebeské klouzačce, když zaslechla hlas, který všechny přítomné duše velmi dobře znaly: „Duše milá, zase pospícháš.“

V hlase byla cítit láska, laskavost a nekonečný klid. „Vydrž ještě malou chvíli, však se také dočkáš, počkej si. I tady v Sedmém Nebi stejně jako na Zemi platí, že trpělivost se vyplácí. Když se sklouzneš teď, tvé úkoly budou opravdu velké a těžší, než když si počkáš. Takhle tě čeká dole na Zemi opravdu velká práce! Prohlédni si to pořádně. Teď jsou dole na Zemi připraveni rodiče, kteří i přesto, že se teď mají moc rádi, budou chtít každý bydlet odděleně. Dokonce se ožení a vdají za někoho jiného. A protože jsi duše plná lásky a budeš oba rodiče milovat stejně, budeš se každé dva týdny stěhovat – nejdříve k jednomu a pak k druhému. Bude ti často z toho všeho smutno. Ale čas vše zahojí. Nakonec s maminkou odjedete bydlet do jednoho velkého města. Tatínek s tím bude souhlasit, i když se budete pak vídat o hodně méně. Budete s maminkou bydlet ve velkém městě a někdy budete jezdit do přírody, kde potkáte…“ Bylo toho z té nebeské výšky vidět opravdu hodně a daleko. 

Rozverná a neposedná duše ale stejně vše poslouchala a prohlížela jen tak na půl. Byla tak nadšená představou, že už je dole na Zemi, že se smíchem odpověděla: „To nevadí! Já už chci jít! Tolik se těšííím! A navíc, je tam moje sestřička a my se domluvily, že brzy přijdu za níííí.“ 

Božský hlas na to: „Dobře, dobře, moje milá, pak si tedy zapamatuj, odkud teď odcházíš – je to tvůj nebeský domov, kde bydlí nekonečná LÁSKA. Všichni se tu máme rádi. Nekonečně a bez rozdílů. Vždy pamatuj, že jsi dokonalá a jedinečná bytost, která oplývá mnoha poklady – máš je všechny sepsané ve své knize.“ „Jojojo, já vím, milý Otče,“ na to Rozverná duše.

Hlas Otce pokračoval: „A nezapomeň! Kdykoli ti bude smutno nebo budeš potřebovat povzbudit nebo pomoci, vždy se na mě, svého nebeského Otce, můžeš obrátit stejně jako na kteréhokoli anděla. Jsou mojí prodlouženou rukou.“

„Lalala tralalala,“ zpívala si duše zvesela. 

„Rozverná duše, vnímáš mě? Nezapomeneš?“ ptal se už pobaveně Otec a usmíval se u toho.

„Nenene, nezapomenu, Otče, tralalala!“ 

Duše sice poslouchala, co jí nebeský Otec říkal, ale pořád poskakovala a její prozpěvování nebralo konce. 

 

Tady v nebi fungují věci jinak než na Zemi a tak, než se stačila neposedná duše třikrát otočit, vzduchem přiletěla s lehkostí dvě malá stvoření, která vypadala jako víly s křídly, a nesla její knihu. 

„Moc děkujiii, jste andílci!“ 

„To my ano,“ řekli jedním hlasem, párkrát se zatočili ve vzduchu a zmizeli v perleťové páře.  

Duše se rozběhla na místo, kde stála předtím. Fronta před ní se zmenšovala, skoro už viděla nebeskou klouzačku, po které se jede dolů na Zem, když ji zaujala vysoká postava nějakého muže. Nedalo jí to a zeptala se duše vedle sebe: „Kdo to je?“

Duše se na ni překvapeně a nechápavě zahleděla a řekla: „Čas.“

„Aha! Úplně jsem na něj zapomněla! Děkuju,“ Rozverná duše na to.

Fronta se pomalu zkracovala, a tak viděla, jak vše probíhá. Takže: ještě než můžete jít na nebeskou klouzačku, pozdravíte se s Časem a odevzdáte mu knihu, kde je zapsané všechno – kdo jste, co umíte, kým jste kdy byli, s kým jste se setkali a co jste se naučili a tak. A až se na zemi naučíte, zažijete a ochutnáte vše, co je potřeba, setkáte se se všemi, s kým máte, a bude čas se zase vrátit sem do domova duší, knihu si zase vyzvednete. 

A pak je čas vybrat si barvu klouzačky. Jak se fronta zkracovala, většina duší už měla svou oblíbenou barvu vybranou. Některé ale váhaly do poslední chvíle.

Netrvalo dlouho a Rozverná duše byla na řadě. I když si myslela, že vše již zapomněla, tváří tvář Času bylo vše najednou 

tak jasné a známé. Položili si navzájem ruce na srdce, každý svou pravou ruku položil na srdce toho druhého a mírným kývnutím hlavy se sobě poklonili.

Postava muže řekla: „Jsem tvůj Čas,“ a krásně se na Rozvernou duši usmál. 

„Mám pro tebe ještě něco na cestu,“ vytáhl malý raneček. Takový jako mívá v lidských pohádkách Honza, když jde do světa. 

„Je to klíč rozpomnění,“ řekl. „Kdykoli a kdekoli takový klíč někde tam dole na zemi zahlédneš, ihned pocítíš vlnu štěstí – to se totiž uvnitř tvého srdce ihned spojíš s láskyplným pocitem a štěstím, které je pro nás tady v Sedmém Nebi tak normální. Nejdříve tomu nebudeš rozumět – třeba proč tě tak láká chodit na hrady a zámky a proč tak ráda pozoruješ průvodkyni, jak odemyká jednotlivé komnaty a brány těmi úžasnými klíči na velkém kovovém kroužku. Také k jedněm narozeninám dostaneš tričko s obrázkem klíče. To bude zpráva od nás ze Sedmého Nebe! S maminčinými klíči si budeš také často a ráda hrát, budete je hodně často hledat a maminka se z této tvojí hry nebude tolik radovat jako ty. Počítej s tím!  Ale ty už teď víš, proč to budeš dělat. Prostě se ti budeme různě připomínat, aby sis vzpomněla. Postupem času to pochopíš a budeš se umět 

spojovat s tím krásným pocitem štěstí i bez klíče. A to budeš znovu i ve spojení se Sedmým Nebem a s námi. A pak to budeš učit ostatní, protože pochopíš, že to není vůbec těžké. 

Tak připravena?“

Duše zaváhala. Najednou si nebyla tak jistá jako předtím. Vzpomněla si, že může dostat na cestu průvodce. 

Čas se podíval Rozverné duši do očí a pochopil.

„Můžu?“ zeptala se.

„Ano, je to tvé právo!“

A z místa, kde se odkládají knihy, se vynořila malá veselá postavička s růžovými tvářičkami a úsměvem od ucha k uchu. Rozverná duše vypískla radostí. Již zase byla plná energie a veselí. Objaly se. 

Když se obě duše přivítaly, Čas k nim přistoupil. „Je třeba udělat dohodu, kdy se tvoje duše průvodkyně dole na zemi od tebe odpojí.“

Rozverná duše zvážněla a otočila se na svoji průvodkyni: „Budu moc ráda, když se mnou budeš moci být ještě u maminky v bříšku, pak to zvládnu sama.“

Duše průvodkyně se usmála. Čas nad nimi vykroužil spirálku na znamení dohody. 

Rozverná duše se už nemohla dočkat. V duchu si říkala: ‚Jůůů, to bude jízda!‘

Obě duše se chytily za ruce. Rozverná duše se ještě jednou zadívala do očí Času, všichni tři se na sebe usmáli očima a Rozverná duše věděla, že už je čas vybrat si klouzačku, po které sklouzne dolů na zem ke svým novým rodičům!

Neváhala, žlutá se jí líbila nejvíc. Tolik se na tento okamžik těšila! Ještě jednou se ohlédla na Čas a všechny duše ve frontě. Zamávala jim a oni jí. Nadšená tímto okamžikem nasedla na skluzavku a huráááá na Zem za svými novými rodiči! „Jupíííí. Já už jeduuuu!“ výskala radostně.

To bude dobrodružství, mysleli si všichni. Duše v řadě ji pohledem vyprovázely a v duchu malé Rozverné duši přály, aby svůj zlatý klíč uviděla vždy, když bude potřeba. Dole na Zemi už na ni čekali její rodiče.

Julinka a Kordélie stály na konci fronty duší a vše pozorovaly.

Julinka se otočila na Kordélii: „A to všechny duše sjedou za svými rodiči těmihle klouzačkami?“

„Většinou ano,“ odpověděla Kordélie, „ale někdy se stane, že některá duše je nepozorná nebo ještě více neposedná než ta, kterou jsme teď viděli, a propadne dolů na Zem k rodičům i tady mezi mraky.“

Julinka jen zakroutila hlavou a trochu zvážněla. Vzpomněla si znovu na babičku.