Jak žijí duše po odchodu z našeho světa?

Jak říct citlivě dětem, kam naši blízcí mizí?

Kde vlastně všechny ty duše žijí, co tam dělají a jak se tam mají?

Kde je a co dělá náš domácí mazlíček, který tu už s námi není?

Přečtěte si příběh o našem králíčkovi.

Naše dcery mě neustále učí novým věcem. Každý den.

Díky jejich zvídavým otázkám často hledám odpovědi na otázky, na které odpověď často ani netuším. Je to dobrodružství – velké hledání a nacházení.

Vlastně mohou i za to, že vznikla kniha Na houpačce s Mariánem a Luciánem. Tedy lépe řečeno – může za to událost, která nás velmi zasáhla a přiměla k zastavení, povídání a přemítání.

To léto, když jsem začala psát knihu, nám umřel jeden z našich králíčků. Měli jsme dva – každá dcera jednoho. Vymodlený dárek k narozeninám.

Jednoho rána jsme přišli ke králíkárně a viděli, že s králíčkem je zle.  Manžel s ním jel ihned na veterinární pohotovost, ale bylo už pozdě. Domů se vrátil už bez králíčka.

Dcery byly zoufalé. Byl parný den. Plánovaly jsme si ten den koupání a setkání s kamarády a zmrzlinu. Nic z toho nebylo v tu chvíli důležité.

Spousta nářku, slziček a otázek – proč?

To přeci není možné, aby zmizel úplně…

Když se nám podařilo dcery jakž takž uklidnit z prvního šoku, udělali jsme si ležení na dekách ve stínu pod stromem a začali si povídat o tom, že i zvířátka mají duše, že mají svůj příběh a osud… a že když se naplní jejich čas, odcházejí do domova duší a že se tam mají dobře, že doopravdy nezmizí nikdy…

Vzpomínali jsme na králíčka, jaký byl, když byl maličký, když jsme si ho přivezli domů, jak jsme se na něj připravovali, jak jsme se na něj těšili, co měl rád a jak nás vítal, když jsme přišli ke králíkárně…

Několik dní nám toto téma vydrželo. Zrušili jsme program s kamarády. Několik dní jsme byli jen spolu a pořád si povídali. Viděla jsem na dcerách, jak jim otevřené povídání o odchodu králíčka a vše, co s tím souvisí, přináší úlevu.

I když to byly chvíle vyvolané steskem po králíčkovi, přineslo nám láskyplné momenty sblížení a vzá-jemné důvěry. Dcery byly schoulené v mé náruči. 

 

 

Povídaly jsme si také o tom, jak je možné se s králíčkem v duchu spojit – povídat si s ním, poděkovat mu, že s námi byl a za všechny hezké společné chvíle… a vlastně i za to, co nás všechno svým odchodem naučil.

Byl celou tu dobu s námi. Po pár dnech jsme mohly říct, že jsme našly klid.

Za týden jsme se vydaly ve třech na prázdniny za babičkou. Na zpáteční cestě přišel nečekaný impulz napsat knihu. Najednou vše bylo tak jasné!