Setkáváme se zde na Zemi v lidských tělech na základě dohod, které se uzavírají dávno před tím, než se narodí rodiče i jejich děti. Tak jako si dítě vybírá nás rodiče, tak i my rodiče si vybíráme do svých životů své děti.

Je to jednoduché. Protože se tady na Zemi máme navzájem něco naučit. Jakkoli se to může zdát podivné, je to obousměrné a učí se nejen děti od svých rodičů, ale také rodiče od svých dětí. A není toho zrovna málo. 

Děti jsou rodičům velkými profesory a také zrcadly. A co se rodič nenaučil a nepochopil do doby, než se mu narodily děti, po jejich příchodu na svět si může být jistý, že dostane nejednu příležitost k dalšímu studiu svých nevyřešených témat. Děti jsou v tomto ohledu výbornými učiteli i kouči. Ve jménu lásky, kterou k dětem jako rodiče cítíme, jsme schopni jít opravdu do velké hloubky poznávání a pochopení. Myslíme si, že potřebujeme zachránit děti, ale doopravdy často zachraňujeme sebe.

Děti často v rodičích otevírají témata, do kterých by se sami od sebe rodiče nepouštěli – ze strachu, z pohodlnosti. V tomto ohledu umí děti s naléhavostí sobě vlastní dobře zatlačit. A jak to dokáží? Třeba tím, že jsou nemocné.

Je osvobozující a také podporující si uvědomit, že si mě moje dítě vybralo jako svou mámu nebo tátu záměrně. Že jsme se dohodli, že se tu na Zemi potkáme a že se spolu budeme učit a růst. Že jako rodič mám přesně tu esenci zkušeností, kterou potřebuje moje dítě ochutnat a zažít. A naopak.

Holčička je často nemocná. Trpí na angíny a časté záněty horních cest dýchacích. Lékaři předepisují čím dále častěji antibiotika. Angíny i záněty průdušek se vracejí, občas lékaři diagnostikují i zápal plic. Život dítěte se odehrává v režimu 14 dní nemoc, 14 dní rekonvalescence. Holčičce se začíná objevovat ekzém. Lékaři krčí rameny a začíná kolotoč s antibiotiky a dalšími „léky“, na seznamu jsou i kortikoidy. Mamince to nedá a začne hledat nějakou alternativní možnost. A také se začne ptát proč? Co je za tou nemocí? Proč si potřebuje dcera „vyrábět“ tyto nemoci? K čemu jí nemoc slouží? Co vlastně tělíčko malé předškolačky rodičům a všem ostatním chce skrze svou ne-moc svého těla říci? Jaké nevyslovené emoce a pocity se za tím vším skrývají?

Tím, že se mění postoj matky, mění se i okolí. Ženě do života začnou přicházet noví a zajímaví lidé, kteří jí rozšiřují obzory. Rozšiřuje se její vnímání světa a přicházejí i nové podněty a pochopení, proč je holčička „nemocná”. Maminka začne uzdravovat i sebe. Dcera se uzdravuje také. Obě spolu rostou.

Pocit sounáležitosti, lásky a vědomí, že je dobré jít po podstatě věcí a do hloubky.

Uvědomění, že věci se dějí podle vyššího řádu a že ne všechno ve svých životech řídíme a že je dobré umět i „věci odevzdávat“. 

Maminka dává dceři ochutnat pocit důvěry a bezpečí. Láska k dceři vede maminku k ní samotné, k lásce sama k sobě, k její ženské síle, skrze kterou je snadnější dát dceři pocit, že je milovaná a vítaná na tomto světě, že nepřekáží a není komplikací pro život maminky (rodičů). Ba naopak.

Když přichází malé miminko na svět, rodí se koncentrovaná láska. Narodí se malý velký zázrak pro povzbuzení nás všech. Je tak snadné v přítomnosti dětí zase znovu uvěřit na zázraky. 

Světlo a láska, které děti s sebou na svět přinášejí, jsou nakažlivé a nedají se přehlédnout. Je to naší šancí. Příležitostí, jak se dotýkat své duše a ucítit, že VŠICHNI, i my velcí, jsme milované děti s jiskrou božského světla v sobě.

Děti nám pomáhají vrátit se ke své podstatě a objevit v sobě další rozměry lásky. Krásné na tom je, že rozměr lásky a citu, které se v nás narozením dítěte probudí a otevřou, si dopředu vůbec nedokážeme představit. 

Nedokážeme se na to ani pořádně připravit. Narozením dětí my rodiče zažíváme další významné „poprvé“ v životě.

Péčí a vychováváním dětí se toho začneme hodně dozvídat o sobě: o své opravdovosti, odvaze, o svých hodnotách a také o tom, jak to doopravdy máme s láskou sami k sobě. 

Prvních sedm let žijí děti v energii své maminky a poznávají, co to je sebeláska a jak chutná.

Nejlépe se děti vychovávají příkladem vlastních rodičů. Děti odkoukávají od svých maminek, jak vypadá sebeláska, bezpodmínečná láska sama k sobě.

Děti se velmi učí odkoukáváním a pozorováním. Třeba toho, jak dokáže maminka sebe sama ošetřit v různých situacích, a to od těch úplně nejjednodušších. Jestli dokáže odpočívat, i když je zavalená povinnostmi a nároky okolí, jestli sebe umí postavit na první místo bez pocitu viny, jestli si dokáže říci o banální pomoc, třeba s kočárkem a těžkým kufrem, až po ty složitější – emocionálně vypjaté.

I to je v pořádku. Někdy jsou to právě děti, jež v nás, rodičích, otevírají dveře ke změně. Někdy právě díky dětem si my rodiče uvědomujeme, že z něčeho naprosto propadáme. Děti v nás dokáží vzbudit touhu a potřebu věci měnit a dělat jinak. 

Nikdy není nic ztraceno. Děti a rodiče rostou spolu. Je štěstí pro každého z nás vidět život jako příležitost k těm nejlepším změnám v životě a mít odvahu věci měnit. Ve jménu lásky sama k sobě. Užitek z toho budou mít nakonec všichni. 

Druhých sedm let žijí děti v zóně otce. Je to období, kdy začnou chodit do školy a přirozeně začínají více stát o společnost tatínka. A jaká je učební látka v energii tatínka?

Tatínek ukazuje dětem, jak obstát ve vztahu s vnějším světem. Jak si počínat ve vztazích, jak vykomunikovat svoje potřeby. Také jaké to je, když se dostaneme do nepříjemných situací, do různých konfrontací.

Jak bojovat a jestli vůbec bojovat. A když bojovat, tak jak? A jak vypadá čestně a jaká to má pravidla? Jak vypadá situace, ze které vychází obě strany jako vítězové? To všechno a ještě mnoho více. Toto je pole tatínků. Úžasná příležitost pro tatínky, jak zprostředkovávat dětem své získané životní zkušenosti a prožívání, ke kterým došli. Je to způsob, jak projevují účast a lásku na vztahu tatínci = je to řeč lásky tatínků. V tomto věku děti doslova prahnou po návodu od tatínka.

Stejně jako u maminky. Nic není ztraceno. Přiznání, že nevím, je projevem síly, ne slabosti. Všichni jsme na cestě ve škole života a neustále se od sebe učíme. Tak dlouho budou vznikat nejrůznější situace, na kterých se budeme učit, až se naše osobní diamanty vybrousí do podoby, ve které budou v souladu s naší duší i tělem.

V tomto období maminky často vnímají, že děti touží být více s tatínkem. Někdy se u maminek probouzí strach, že už je děti nemají rády nebo tak nějak méně a že už je nepotřebují.

Děti stále potřebují své rodiče, jen podoba potřeby se s věkem proměňuje. A v tomto věku děti ještě hodně potřebují své maminky!

Po rozvodu při střídavé péči, nebo při víkendových pobytech jednou za čtrnáct dní, začne někdy jeden z bývalých partnerů panikařit, že děti budou kopírovat od druhého rodiče přesně to „negativní” chování, kvůli kterému se rodiče rozešli.

Hlavně zachovat klid. Obavy nejsou na místě. Dítě se vůbec nemusí s tímto chováním identifikovat. Naopak. Může si do života vzít příklad toho, jak to opravdu nechce. 

Jestli děti něco opravdu potřebují pro to, aby vyrostly a byly zdravé, je to výživa láskou bez podmínek, nastavení hranic a dovolit jim i sobě, aby mohly růst a prožívat různé zkušenosti, i ty nepříjemné...  

Nejvíce děti učíme svým vlastním příkladem, postojem ke všemu, co děláme a s kým a s čím přicházíme do kontaktu. Je to nejúčinnější způsob výchovy. Děti nás dokonale kopírují, vše odkoukávají, napodobují a opisují. 

Děti touží být milovány a přijímány od svých rodičů. Je to jedna z nejpřirozenějších potřeb dětí.

Dokonce si myslím, že v určité podobě potřebujeme své rodiče stále – i v dospělém věku. Dokud máme své pozemské rodiče, jsme stále těmi dětmi, které si mohou „pozlobit”.

Rodiče jsou s dětmi na úrovni srdcí spojené. Lze si to představit jako neviditelné zlaté vlákno, skrze které proudí láska, ideálně bezpodmínečná, a toto vlákno je mezi nimi napořád. Toto vlákno nemůže přetrhnout nikdo jiný než ti, mezi nimiž vlákno je. 

Někdy nastane situace, kdy se rodiče rozejdou – z různých důvodů. Také proto, že jejich hodnotové systémy se už vůbec neslučují. 

Jeden nebo druhý rodič se najednou začne bát, že dítě v přítomnosti druhého rodiče bude dostávat špatný návod na život. 

Nezapomínejme, že vše se děje na základě dohod na úrovni duší. Duše věděly, že se toto v jejich pozemských životech bude dít. Nejde o nic jiného než o učební lekce.

Z pohledu konkrétního prožívání je to věc důvěry v sebe sama jako rodiče. Že já jako matka jsem odvedla v prvních sedmi letech dobrou práci a že dítě dostalo dobrou výbavu do života, že je v něm dostatek lásky a respektu sama k sobě.

A pokud pochybuji, že nedostalo dost, nikdy není nic ztraceno. Právě teď, v tento okamžik, pouhým uvědoměním, pouhou myšlenkou a následně konkrétními činy, začnu v sobě pěstovat a pak posilovat sebelásku.

Děti jsou moudré. Doučí se, opíší to dodatečně. Vždyť jsme ve škole :-).

Není potřeba podceňovat děti. Jsou to bytosti s duší stejně jako my dospělí. Cítí a prožívají stejně jako my dospělí.

Každý máme ten svůj batůžek a v něm materiál, co se tady na Zemi v lidském těle budeme učit. Je dobré se podívat na svůj život z roviny nadhledu a zahlédnout život jako báječnou hru s mnoha rolemi a herci.

Představuji si život jako pódium, kde všichni hrajeme své role, ve kterých se učíme a rosteme. Někdy zažíváme pěkné chvíle, radujeme se, ale taky pláčeme a jsme smutní, také se vztekáme a rádi dáváme životu nálepku „NESPRAVEDLIVÝ”.

Učíme se, snažíme se, někdy i chápeme a umíme odevzdávat a vše neřídit, zkoušíme milovat a odpouštět a někdy máme i odvahu jít hlouběji a uvidět konečně SEBE.

A hned vedle pódia je maskérna. Tam se na role líčíme a také odličujeme a sundáváme své kabáty a pláště. A když se odlíčíme, zůstane jen láska. Tam se smějeme, povídáme si dokonce, jak nám jednotlivé role šly, kde jsme se přeřekli a kdy a kde jsme nestihli být v pravý čas. V šatně je bezčasí a také moře lásky – stejně jako v Nebi, v Domově duší, odkud všichni sem na Zem přicházíme.

Mám moc ráda knížku od Neala Donalda Walsche „Slunce a malá duše”. Na konci příběhu autor píše:

 „… až vám bude smutno, vzpomeňte, že jsem vám poslal do života jen samé anděly”.

Nezapomínejme na to. Jen samé anděly 🙂

Až se bude dít v našich životech cokoli, ať potkáme kohokoli a bude se nám to zdát nespravedlivé a smutné, vzpomeňme, že se JEN zde na Zemi UČÍME, že jsme v pozemské škole, skládáme zkoušky a sem tam jsme u tabule a sem tam dostaneme i pětku… a že dělat chyby nevadí 🙂