Dvakrát do roka se ve školách rozdává vysvědčení. Pro někoho velká nervozita, co se na bílém papíře objeví za čísla. Někdy se bojí více rodiče, někdy děti a někdy všichni..
O čem vůbec takové vysvědčení svědčí? Minimálně o tom, že uběhlo dalších pět měsíců školního života. Také čísly vyjádřené hodnocení toho, jak se dařilo společné dílo a spolupráce mezi dětmi, rodiči a učiteli.
Ano, společné dílo. Sice na jednom listu vyplněné jen jméno žáka, ale výsledky práce celého týmu. Zpráva o tom, jak se školákovi dařilo seznamování se s něčím úplně novým v jeho životě. Také vizitka dopělého učitele, jak moc se mu podařilo žáka pro tu novou věc v jeho životě nadchnout a jak mu ji vysvětlit.
Pět měsíců společné práce!
Všichni dobře víme, že těch pět školních měsíců je naplněných po okraj a všemi odpracovaný.
Vždy říkám dcerám, že dělat chyby nevadí, že je to jen způsob, jak poznávají svět. Že škola je od toho, aby se tam učily a dozvídaly se nové věci, ne proto, aby tam chodily a vše již dopředu uměly. Že známky jsou jen způsob vyjádření, jak se toto prozkoumávání se seznamování se světem daří.
I to známkování je jen popisné, je to jen nástroj hodnocení pro učitele, aby mohl žákům vyjádřit, jak se z jeho pohledu práce žákům daří.
Nic míň, nic víc. My si to doma překládáme takto:
Často opakuji dětem a postupem času čím dále méně, že jsou to jen známky a nálepky a že nemají nic společného s tím, jaké naše dcery doopravdy jsou jako lidi, bytosti.
My VYSVĚDČENÍ slavíme pokaždé, ať je tam, co je tam. Každé pololetí se těšíme na ořechové nebo švestkové lívance, ty umí u nás za rohem na zámku skvěle.
Vždy JE CO slavit a my TO slavíme! TU společnou práci: mít skoro vždy nachystané pomůcky – ořezáno a v penále, mít vůbec čím psát, napsané a vyplněné úkoly, čtenářské deníky, napsané referáty, účast na rodičáku … všechny ty přípravy na besídky, dárečky, narozeniny, divácká účast rodičů … těch svačin a pokusů o včasné ranní příchody! Také tu vůli a čas k plnění všech těch domácích úkolů na cestě v poznávání světa a učení se nových věcí.
Určitě si řekneme, že to byla dobrá práce.
Před pár dny jsem si vzpomněla na jednu holčičku. Třeťačka.
Kdysi jí vyzvedla babička. Přivítaly se a po chvíli se babička ptá:
„Tak jak bylo ve škole? Co matika? A co čeština?“
„Čeština 3, matika 5.“
„A co jsi tam měla špatně? Vždyť jste se o víkendu tolik učily s mamkou i taťkou?!“
„V češtině jsem to měla docela celé dobře, ale paní učitelka to nemohla po mě přečíst a v matice jsem to měla také skoro dobře, jen jsem si spletla plus a mínus a celé jsem to sčítala…“
„Tak pojď, půjdeme domů, udělám ti svačinku a koukneme se spolu na to…“
„Babičko, mohly bychom se o tom už přestat bavit!? Prosím! Nechci si tím kazit celé dětstvíčko!“
:-))))))
Krásná odpověď. Holčička mě pobavila i poučila.
Věřím, že si malá slečna bude podobně užívat i celý svůj živůtek.
I Vám krásný život, živůtek. Celý celičký 🙂
s láskou Andrea Viola